Setkání s osobností /příloha Moravskoslezského Deníku, Ostrava, 18. 5. 2016/

prof_phdr_ivo_bartecek_csc___02

Prof. PhDr. Ivo Barteček, CSc., narozen 1953 ve Starém Bohumíně, historik, iberoamerikanista, cestovatel, popularizátor Latinské Ameriky, editor, sběratel výtvarného umění. Absolvent Gymnázia v Novém Bohumíně. Vysokoškolská studia na Univerzitě Palackého v Olomouci na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Po univerzitních studiích, která ukončil v roce 1998 v oborech historie – německá filologie, se specializoval na dějiny Latinské Ameriky. V letech 1978 až 1990 působil v oddělení Latinské Ameriky Orientálního ústavu ČSAV v Praze, následně pak na Ostravské univerzitě v Ostravě (1991-1995) a od roku 1995 na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na Filozofické fakultě UP v Olomouci vykonával funkci děkana, a to ve dvou volebních obdobích 2003 až 2010. Ve funkci děkana se rovněž angažoval na Fakultě logistiky a krizového řízení Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně (2012-2014). V současnosti profesorem na Katedře historie FF UP v Olomouci. Člen redakčních a vědeckých rad, spolupracovník Střediska ibero-amerických studií FF Univerzity Karlovy v Praze. Autor, spoluautor a editor několika desítek knižních titulů. Autor a kurátor výstav s výtvarnou tematikou. Vícekrát a dlouhodobě procestoval všechny země Jižní Ameriky s výjimkou „historických“ Guayan. Odborné aktivity jej zavedly od Spojených států amerických až po Japonsko, od Finska až po Izrael. Po celou svou kariéru věnuje pozornost minulosti a současnosti Čechů ve světě. Člen správní rady Československého ústavu zahraničního Praha. Osobní zálibou jsou dějiny moderního umění a starožitnosti. Člen presidia Starožitníků České republiky. Výtvarně činný pod pseudonymem.

Čím jste chtěl být v patnácti letech?

Nebudu přehánět. Jasno jsem měl již ve školce a v první třídě na Základní škole v Rychvaldě – Václav (1959/1960). Uhranula mě archeologie a kniha Zlatý faraon nutně náležela k mé prvé četbě. Publikaci jsem si přál, stal jsem se členem tehdejšího Klubu mladých čtenářů a Zlatého faraona opatruji dodnes. V patnácti jsem byl již mezi americkými původními kulturami. Četl jsem Prvního Američana, Umění předkolumbovských civilizací a samozřejmě Stinglovy knihy. Netušil jsem, že „to půjde“, jen jsem se musel rozhodnout pro studium historie. Vynikajícím předpokladem bylo kvalitní Gymnázium v Novém Bohumíně a pan profesor Látal, náš učitel historie.

Absolvoval jste Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, a později jste se stal dokonce i jejím děkanem. Jaký je to pocit – po letech stanout v čele prestižní fakulty, na níž jste před léty studoval?

Studoval jsem v Olomouci v letech 1972-1978. Při všech problémech doby jsem měl tu příležitost a to štěstí, že nad politickými spory vítězila kvalita. Tím mám na mysli pedagogický sbor katedry historie, kde se ctila a vážila jména jako J. L. Fischer či J. Polišenský z tehdy nedávné minulosti a respekt vzbuzovala humboldtovská tradice vzdělávání třeba na příkladech Jiřiny Holinkové a Libuše Hrabové, za kterou jsme však museli do Státní vědecké knihovny Olomouc. Roli děkana FF UP, do níž jsem byl uveden v roce 2003, jsem vnímal jako respekt k tradici a kvalitě. Myslím, že se to povedlo. Ostatně toto je posláním univerzit obecně – vést a nechat rozvíjet. Tak jsem byl připraven svými učiteli. Je příjemným, když vás po letech osloví mladí kolegové a poděkuji za „dobrý čas“ v Olomouci.

V současnosti působíte vedle Katedry historie i na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie FF UP. Můžete přiblížit laikovi, čím se vlastně zabýváte?

Historie (dějiny), sociologie, kulturní antropologie mají k sobě blízko, prolínají se, popisují (každá ze svého pohledu) společnost – její minulost, proměny, současnost. Příkladem – zajímají mě podoby/vzorce chování vztahů Čechů v České republice (Československu) k Čechům v cizině a opačně náhledy na Čechy (Moravany, Slezany atd.) z vnějšího světa. Jsem toho mínění, že Češi v cizině byli a jsou našimi nejlepšími vyslanci. Ať již odešli z jakýchkoliv a bolestivých důvodů, na svou mateřskou zemi ve světě nadají dopustit – mají zájem o spolupráci. Pouze první republika, meziválečné Československo, příkladově cestou TGM nebo Tomáše Bati, toto docenila. Za posledních šedesát let jsme na to zapomněli a není zásadního rozdílu v přístupech po únoru 1948 do roku 1989 či po roce 1989. Chceme-li psát dějiny českého etnika (co daly české země Evropě), nemůžeme opomíjet Čechy v cizině. Platilo to pro 17. století, platí do i pro 21. století. Tak třeba o tom píši. V letech 2012 a 2013 jsme s kolegou Jiřím Jiránkem, bývalým velvyslancem České republiky v Chile a následně ve Venezuele, připravili ve dvou vydáních monografii Češi a Slováci v Chile.

Máte blízký vztah ke kultuře a umění. Z této oblasti jste také napsal několik publikací a vznikají další. Můžete nás s nimi ve stručnosti seznámit?

Odpověď je provázána s předchozími řádky, současně pak s mou výchovou a zkušenostmi. Cestujete-li, pobýváte-li v Jižní Americe, poznáváte kulturu, umění. Země jako Argentina či Uruguay, platí to pro Venezuelu i Brazílii, si nelze představit bez tamního současného výtvarného umění. Být in znamená žít s uměním. Když přeženu – „nemalujete-li v Montevideu, nejste“. Latinská Amerika je obecně inspirativní, a co je důležité – nejbližší Evropě. Ve vztahu k umění se soustřeďuji k českému umění v exilu, o němž jsme příkladem pojednali s Jiřím Hastíkem, dřívějším exulantem ve Vídni, v knize/katalogu na téma České umění v Exilu – Vídeň (2010) a stejnojmennou výstavou v Galerii G v Olomouci. Jen připomenu, že se asi nikdy nesetkalo v Olomouci tolik chartistů jako u této příležitosti. Stálo by za to, třeba ve Vídni, zpracovat mizející ateliéry českých výtvarných umělců. S uměním se lépe dýchá než s historií, s uměním se nadechnete. Od středoškolských studií mě vábila černobílá fotografie. Česká amatérská fotografie byla a je pojmem. Vybudoval jsem sbírku, kde dominují jména, která mě obklopovala – Milan Borovička z Valašského Meziříčí, Jaroslav Vávra a Miloslav Stibor z Olomouce, ze současných Tereza z Davle, z exulantů (USA, barva) Jerry Pasternak z Václavovic u Ostravy, z těch nejváženějších Drtikol, Sudek atd. Borovičkova Žena (Ostrava 2001) či Feminissimo Terezy z Davle (Praha 2009) měly na knižním trhu úspěch. Dodnes vzpomínám na skvělou spolupráci (v níž pokračuji) s vydavatelstvím Repronis Ostrava při vydání útlé fotografické monografie Ostrava v dobových pohledech, které se dostalo více vydání v letech 1997 a 1998, to vše za skvělé souhry majitele fotografického souboru Jana Tejkala a grafické asistence Zbyňka Janáčka. Jinými slovy – bez umění to nejde a výtvarné umění je ideální vizualizací historie.

Co Vaši zvídavost podněcuje, vábí v současnosti, stará Evropa, nebo Nový svět, Amerika?

Obojí. Dobrodružství poznávání se odehrává nezávisle na místě konání, jen musíme tušit, kam svými kroky směřujeme. Zmíněná vizualizace historie pro mě znamená, že výtvarné umění nejenže může naznačovat podoby budoucnosti – a současně je nejkoncentrovanějším svědectvím jak o minulosti, tak o prožívané současnosti. Těším se z obrazů jako svědectví doby. Odtud pak nejnovější knižní titul, který mě v posledních letech připoutal k Evropě – Kniha výtvarných autogramů evropské moderny autorské dvojice Alena Kavčáková a Ivo Barteček (Olomouc 2015). Bude představena mimo jiné na Světu knihy v Praze v květnu tohoto roku. Je mimořádně dobrodružným psát o Renoirovi, Degasovi, Paulu Klee, Picassovi či Kupkovi. Dobrodružství poznávání můžete zažívat každodenně a ve svém nejbližším okolí. A ona Amerika? Již delší dobu je připraven a nedokončen titul Minulost a současnost civilizací na jezeře Titicaca. Milá noční můra, která bude lapena.

Dodnes se vracíte do svého rodiště Bohumína a často se potkáváme v Ostravě. Jak Vás ovlivnila tato dvě města?

Rodiště si nevybíráme, rodiště máme rádi. Jsme vázáni vloženými pouty. Místem mého dětství byl Rychvald, místem mého dospívání Záblatí (dnes Bohumín 4), místem studijního zrání Bohumín, Olomouc a Berlín, místem kariéry Olomouc, Praha a Latinská Amerika. Každý si vybíráme své hřiště, to mé je na obou polokoulích. Platí Konfuciovo, hledáš-li štěstí, zastav se na prahu svého domu. Duchovně tíhnu k Záblatí, tam je dům, domov. Města Bohumín a Ostrava jsou mimořádná svojí syrovostí, autenticitou. Pohybuji se v kosmopolitním světě, v interkulturním prostředí. Dělá mi to dobře a obě města jsou polykulturním přirozeným tavicím kotlem. Ostrava navíc s mimořádnou uměleckou výpovědí. To se mi líbí. Proto třeba rád tisku v Repronisu Ostrava a spolupracuji s grafikem Jaroslavem Kolářem z Ostravy – Kunčic.

Jak udržujete svou fyzickou kondici? Vím, že se chystáte na další zajímavé cesty.

Fyzická kondice odpovídá běhu času. Každý máme svou Achillovu patu. Platí, že zdravotní stav je stavem naší mysli. Ta je zatím snad ve velmi dobrém stavu. Možná si ještě troufnu na Bolívii, Titicaca a na pětitisícovku v Andách. Nejdříve mě (v tomto roce) čekají cesty s mými studenty za Čechy ve světě, tentokrát za krajany do Chorvatska. V okolí Daruvaru žije mimořádně aktivní komunita, s níž spolupracujeme a která je živoucím svědectvím o vitalitě českého etnika mimo domovinu. Pokusíme se o dokumentaci jejich současnosti.

Máte dva syny. Jeden našel profesní uplatnění v dalekém Japonsku, druhý pracuje pro nadnárodní firmu – jistě z nich máte radost. V čem jdou a nejdou Vaší cestou?

Oběma se dostalo, domnívám se, svobody v rozhodování. Oběma se dostalo vstupního humanitního vzdělání, oba jsou absolventy Gymnázia Bohumín. Historie bylo doma dost, rozhodli se pro moderní elektronické technologie. Zřejmě správně. Těší mě, že rovněž vstoupili do kosmopolitního světa a umí v něm žít.

Vaše záliby? Máte nesplněný sen?

Jsem ctitelem krásna. Slabou stránkou je vášeň pro výtvarno. Co budou dělat mi nástupci se sbírkou bílého střepu (keramiky a porcelánu), byť je to užité umění. Řeším nerudovské – kam s ní/m/? Nesplněný sen? Sny se sní, přání se plní. Přál jsem si milovat a být milován.

Děkuji za rozhovor, Břetislav Uhlář

Moravskoslezský Deník, Ostrava 18. května 2016

Zdroj: https://www.mesto-bohumin.cz/cz/skolstvi-ostatni/novinove-clanky/35693-s-umenim-se-lepe-dycha-nez-s-historii.html | 18.5.2016