Parlamentní listy / rozhovor 2

Ptá se Josef Petrů

 

prof_phdr_ivo_bartecek_csc___02

V Bruselu vládne zděšení. Britové opustili ve všelidovém hlasování EU. Čtete tento fakt jako budoucí dominový efekt i na evropské pevnině?

Nutně musím odpovídat s širším historickým záběrem než zvykem u politologie. Ostatně jsem profesí historik. Dějinné změny, zvláště ty zásadní, velké, přicházely předem neohlášeny – a společnost se s nimi musela vyrovnat. Platí pro středověk, novověk i dobou současnou. Pokud „vládne zděšení“ u předem ohlašované varianty možného „odchodu“ Velké Británie (jedna ze dvou variant!, ano nebo ne), pak je chyba asi na druhé straně. Navíc bylo o „vystoupení“ rozhodnuto demokratickou cestou. Takže zděšení z demokracie? Je skutečností, že model autoritativního rozhodování via Brusel – Praha se stal „oblíbeným“ a dokládá prohlubující se příklon politické reprezentace k limitované, oktrojované demokracii. Pak rozumím pojmu „zděšení“ – z lidového hlasování. Vraťme se ke druhé půli otázky – dominovému efektu. Ani v tomto případě nebude přání strůjcem reality. Evropa snad projeví pud sebezáchovy, a pokud bude hledat nedostatky, chyby, pak ať je hledá – jak praví přísloví – nejdříve u sama sebe, doma, třeba v Bruselu a u všech domácích dveří zainteresovaných evropských států. Ty rovněž dostatečně a vícekrát projevily svou individuální sobeckost. Závěr: sklízíme plody a s dějinnými zvraty se musíme vyrovnat oboustranně, nejlépe co nejdřív s respektem k mínění druhého. Bude to méně bolet.

Může britské rozhodnutí oslabit vliv USA v Evropě? Z dějin dvacátého století i současnosti víme, že Británie byla vždy převodovou pákou Američanů.

Rozhodnutí Velké Británie předně oslabuje postavení a sílu Evropy. Koncept EU byl a je zamýšlen jako mocenskopolitické (a samozřejmě ekonomické) vyvážení vlivu USA či Ruska v tradičním euroamerickém křesťanském prostoru, jakož i posílení postavení Evropy vůči vnějším civilizačním modelům – v současnosti říši Středu (Peking) a dlouhodobě k nejbližšímu sousedovi (již od 8. století, tím mám na mysli vstup na Iberský poloostrov) – islámskému světu. V tomto kontextu je oslabována Evropa. Vliv a postavení v USA v Evropě jsou postaveny na odlišných pilířích, než je vystoupení Velké Británie z EU.

Kandidujete na Olomoucku do Senátu s podporou Soukromníků. Tato strana si hledí zájmu drobných a středních podnikatelů. Proč jste vůbec akceptoval nabídku Soukromníků.

Kandiduji s podporou Soukromníků jako nestraník. Zmíním alespoň dvě tři skutečnosti. Přijímám tézi, že jsme (ve finále) všichni soukromníci. Byla to první Republika československá, která této zemi vybudovala jméno (náleželi jsme do první desítky dobového prestižního klubu zemí) a tato prestiž byla vystavěna na respektu k soukromníkovi. Zmizelo to s koncem třicátých let minulého století a dodnes tento respekt nebyl nalezen a obnoven. Osmdesát let je příliš hodně, ztratili jsme dvě tři generace svobodně se pro demokracii rozhodujících lidí – soukromníků. Zadruhé. Mé kolegyně a mí kolegové, ať již podnikají v zemědělství (Haná), v obchodě nebo ve službách (Olomouc město) či nabízejí lékařskou, zdravotnickou nebo terapeutickou péči (Olomouc a okolí) atd pociťují svírající tlak státu, tlak administrativy, to je těch, kteří přinášejí sice organizační, ale z pohledu spokojeného žití „minimální“ hodnoty. První republika byla zainteresována na středostavovské stabilitě. Tuto nyní nenalézám, je v posledních dvou dekádách neustále pauperizována. Za třetí – cestou nejsou registry (bruselský model?, česká scéna je bruselštější než Brusel) a kontrola aktivit, cestou je svoboda ducha, svoboda podnikání – a opět se mi vyjeví spíše minulost než současnost. To jsou mimo jiné důvody, proč vidím budoucnost ve stabilní středostavovské občanské společnosti, kde je rozhodující komunální a komunitní zájem než mocná ruka nadnárodních či národních nečitelných ekonomických uskupení. Soukromníci mě současně oslovili možností uchování osobního svobodného názoru – má práva a má svoboda pak končí tam, kde začínají práva (a povinnosti) a svoboda druhého. Na to jsme pak zjevně zapomněli zcela.

Na čem postavíte svou kampaň, aby byla úspěšná? Vezmete si příklad ze svých úspěšných univerzitních předchůdců, jako byli pánové Jařab či Mezihorák?

Nabízím to, co umím. Pohybuji se ve vzdělávání, vědě, kultuře. V pozici vysokoškolského učitele naslouchám desetiletí názorům mladších kolegyň a kolegů – studentek a studentů. Jsou kritičtí k dění ve společnosti. Inspirace s kolegy předchůdci je tak společná a zřejmá. Stále více pociťuji, že jsme omezováni v části svých práv a svobod – dokonce vyslovit svůj názor, a to i na univerzitní půdě, která je povolána být svobodným názorovým prostorem! Osobně učím kladnými příklady, kam patří vyspělý prostor funkční občanské společnosti, která byla v Evropě vystavěna na principech „žít a nechat žít“.

Jste profesorem na Univerzitě Palackého. Jak byste popsal dnešní absolventky a absolventy vysokých škol humanitním zaměřením? Třeba speciálně z Olomouce …

Vysoké školy/univerzity s „humanitním“ zaměřením – fakulty pedagogické, filozofické, filologické, sociální, humanitní aj – jsou univerzálně povolány pečovat o paměť, zvažovat, zda to co konáme, je v souladu se zájmem člověka. Poslání je pak obdobné v České republice či v Japonsku, platilo to pro středověk, platí to i pro současno. Jsou to ale právě univerzity, které jsou nositelkami jedinečné tradice, v (křesťanské) Evropě od 12. století dodnes! Mezi absolventy neshledávám rozdílů – výzkumy praví, že ve společnosti je standardně obdobná skupina nadaných a méně nadaných, stejná skupina poctivějších a lumpů (v životě i na univerzitách), stejná skupina pracovitých a kariéristů. I humanitní absolventi tomu vyhoví.

Za významné pokládám umět pracovat s informacemi a umět je sdělovat, podělit se – a naslouchat. Problém tkví ve skutečnosti (opět výzkumy), že v současnosti nás obklopuje skrze všemožná média na 90% zbytečných (badatelé hovoří taktně o nadbytečných) informací. Kvalita současného absolventa se v praxi pozná, že umí nalézat a pracovat s onou jednou desetinou „podstatných“ (spíše i méně) informací. A zmíněná Olomouc? Ještě stále nabízí mikroklima, kde se všichni znají a ve všemožných tabulkách a hodnoceních se olomoucké univerzitní učení objevuje ještě stále na čelních místech. A studenti v Olomouci? Oceňuji, že je je slyšet a vidět, že před návodem „učíme myslet“ či „myslíme za vás“, myslí naštěstí samostatně a svobodě. Vedle naplněného poslání úspěšně studovat si vážím těch, kteří nabízejí vstřícnou rukou svým kolegyním a kolegům, dokáží se ozvat, když pociťují, že je konáno v rozporu s obecným mravem. To náleží ke studentské obci. Zvláště humanitní obory by měly neustále prověřovat (a mají to v popisu práce) – zda u elit „není kázána voda a popíjeno víno“.

Jako iberoamerikanista se zabýváte krajany. Jakou roli sehrávají ve státech Latinské Ameriky? V čem jsou krajané pro Vás obecně inspirativní?

Začnu druhou částí dotazu a budu stručný. Krajané, Češi (a Slováci atd) v cizině jsou mimořádně inspirativní. Svou zemi, vlast, opustili, když se k nim chovala macešsky. Mnozí uchránily životy. V cizině se prosadili jednoznačně jako soukromníci! Prosadili se pílí, dennodenní léta trvající práci. Stali se a jsou nejlepšími vyslanci Československa a České republiky. Dodnes ve světě opakují (nemusejí jej nově nalézat) model středostavovské první Republiky československé, že se po tvrdé práci dostaví spravedlivý úspěch. Proto jsou rozčarování z dění v ČR. A prvá část otázky? Obdobně jako v USA (od 19. století), v atlantické Evropě (průběžně) či v Austrálii (od poloviny 20. století) najdeme krajany mezi úspěšnými i v Latinské Americe. Počty těch, kteří ze středoevropského prostoru museli odejít, jsou sumarizovány „kvalifikovanými odhady“. Od raného novověku po dnes hovoříme až o dvou milionech, ve druhé polovině 20. století až o dvou set padesáti tisících. Tato země se vzdala a přinutila odejít ty z nejlepších. Jsem zastáncem zcela opačného trendu. Bohužel je skutečností, že odchody pokračují. 

Proč by vůbec lidé měli volit do Senátu Bartečka?

Již dříve jsem se vyjádřil, že se ze společnosti vytrácí umění naslouchat, úcta a respekt, ne ten „povinný“, ale ten přirozený k mínění druhých. Na vaši otázku mi nabídli odpověď kolegové, kteří mě přivedli k rozhodnutí přijmout kandidaturu, a to konstatováním: umíš naslouchat, umíš propojovat. Čas rozhodl, že má univerzitní kariéra byla – dle mého soudu – úspěšně naplněna, byl jsem vedoucím katedry, členem akademických senátů, členem vědeckých rad, třikrát děkanem atd. Jinými slovy – mám prostor a čas ke společenskému angažmá na plný úvazek ve prospěch občana. Mám a nabízím zkušenosti přesahující horizonty České republiky a Evropy. Suma sumarum – jsem k dispozici. Nepřicházím s hotovými návody řešení témat, mnohé z budoucích problémů vůbec neznáme. Za podstatné pokládám vytvářet a bránit prostor pro svobodnou diskusi o společných věcech. Svobodná občanská společnost není samozřejmostí a i v demokracii nutno – jak vidíme kolem sebe – svobodu neustále ochraňovat. Zvláště Olomouc a olomoucký volební obvod jsou na pojem „Svoboda“ citliví. Svobodný občan v občanské společnosti má být slyšen. Senát je institucí, která je povolána mimo jiné dbát o svobodu, respekt k soukromí a prosperitu společnosti, to vše za jasných pravidel. Ne vše z toho je v současné české společnosti naplňováno. Dávám k dispozici své jméno.

Ivo Barteček

Olomouc 27. 6. 2016